Určování druhů dřevin podle makroskopických znaků

Rozdělení základních dřevin podle normy v ČSN 49 1010:

1. Jehličnaté
• měkké - smrk, jedle, modřín, borovice (lesní, černá, douglaska, vejmutovka, limba)
• tvrdé - tis, jalovec
2. Listnaté
• tvrdé - dub zimní, letní, dub cer, buk, jasan, javor, trnovník bílý - akát, habr, jilm, bříza, jeřáb,
• tvrdé ovocné - švestka, třešeň, hrušeň, jabloň, ořešák
• měkké - lípa, olše, topol, osika, jírovec (kaštan), vrba

Dřevo tvoří hlavní část kmene stromu, nachází se mezi dření a kůrou a spolu s dření tvoří až 93 % objemu stromu. V příčném řezu kmene rozlišujeme většinou 2 barevné zóny - běl a jádro (dřevo jednobarevné - tzv. vyzrálé dřevo).

Běl

• vnější část dřeva, je světlejší než jádro
• běl vede vodu od kořene k listům, resp. jehličí a ukládá zásobní látky
• běl je nejširší ve spodní části kmene, s výškou se zužuje
• je málo odolná proti napadení dřevokaznými houbami a hmyzem, v porovnání s jádrem může mít i rozdílné fyzikální a mechanické vlastnosti

Jádro

• středová část dřeva,je tmavší než běl
• vzniká vyřazením centrální části kmene z fyziologických procesů (stárnutím živých buněk)
• tmavou barvu dodávají jádru právě okysličené jádrové látky (hnědá barva), např. u jehličnanů živice, u listnáčů třísloviny, minerální látky atd.
• tvorba jádra závisí na druhu dřeviny a na růstových podmínkách stromu
• jádro má vyšší hustotu než běl a nižší náchylnost k sesychávání nebo bobtnání
• jádrové dřevo je trvanlivější než dřevo bělové, hůře však propouští kapaliny (ztížená impregnace)

Vlastnosti dřeva, které můžeme zkoumat, bez narušení chemického složení a celistvosti posuzovaného materiálu.

První a základní vlastností, kterou můžeme u dřeva určit je stanovení optických vlastností dřeva. Vnější vzhled dřeva je charakterizován vlastnostmi:

• Barva dřeva - barvu dřeva ovlivňují látky ve dřevě jako je barviva, třísloviny, pryskyřice aj. Barva je proměnlivá. Barvu také ovlivňuje stáří stromu, působení klimatických podmínek, působení světla a původní stanoviště růstu. Druhy mírného pásma mají světlejší barvu než druhy rostoucí v tropech. Barvu také mění dřevo, které bylo napadeno hnilobou. Dřevu můžeme měnit barvu také při zpracování dřeva např. mořením, pařením aj.
• Lesk dřeva - přirozený lesk dřeva je dán odrazem světelných paprsků od jeho povrchu. Velký význam pro lesk je přítomnost dřeňových paprsků, proto největší lesk bývá na povrchu radiálního řezu. Výrazný lesk na radiálním řezu má např. platan, buk, jilm nebo akát.
• Textura dřeva - kresba dřeva, která se objeví po rozřezání na jeho povrchu. Je tvořena rozmanitým zastoupením makroskopických elementů, charakteristických pro určitou dřevinu. Zřetelnou kresbu ovlivňují velké cévy, široké dřeňové paprsky, kontrast mezi jarním a letním dřevem, kontrast mezi jádrem a bělem nebo speciální struktury jako jsou očka, vlnitost, kořenice nebo reakční dřevo. Jehličnaté dřevo má jednoduchou stavbu a jeho textura závisí na kresbě výrazných letokruhů. Listnaté dřeviny mají stavbu poměrně složitější a obsahují řadu prvků viditelných pouhým okem.
• Vůně dřeva - slouží jako rozpoznávací znak u některých dřevin. Je výrazná jen u čerstvého dřeva, vysycháním jeho vůně slábne. Její intenzitu ovlivňují zejména etherické oleje, pryskyřice a třísloviny.
• Suky - základem živých nebo pozůstatky odumřelých větví. Vyskytují se u všech dřevin. Množství a rozměry suků závisí na typu dřeviny, stanovišti i poloze ve kmeni. Narušují stavbu dřeva, což se projeví zhoršením mechanických vlastností.
• Svalovitost (vlnitost) - nepravidelná stavba dřeva, zvlnění nebo spletení průběhu dřevních vláken ve směru osy kmene. Projeví se po rozštípnutí kmene zvlněným povrchem, na vyhlazeném povrchu podélných řezů pak střídáním lesklých a matných pruhů napříč vláken. Svalovitost se projevuje u habru v oddenkové části kmene a u tisu v jeho celé délce.
• Dřeňové paprsky - významně ovlivňují vlastnosti dřeva a jsou jednou z příčin rozdílných fyzikálních a mechanických vlastností dřeva v tangenciálním a radiálním směru. Dřeňové paprsky mají všechny dřeviny, ale ne u všech dřevin jsou makroskopicky zřetelné. Viditelné dřeňové paprsky jsou různě barevně odlišené od okolního dřeva a vytvářejí lesklé plošky (zrcátka).
• příčný řez - patrné jako pásy, které probíhají od obvodu do středu
• radiální řez - různě vysoké pásky či skvrny
• tangenciální řez - jemné svislé čárky
Šířka, výška, hustota a počet dřeňových paprsků je pro různé druhy dřevin typická a je důležitým diagnostickým znakem.
• Široké dřeňové paprsky (dobře viditelné ve všech směrech) - např. dub, buk a platan
• Úzké dřeňové paprsky (dobře viditelné v radiálním řezu) - např. lípa, jilm a akát
• Velmi úzké dřeňové paprsky (nezřetelné) - u všech dřevin jehličnatých a některých dřevin listnatých (např. jasan, bříza, topol, hrušeň, jabloň)
Nepravé dřeňové paprsky - vznikají sdružením samostatných makroskopicky od sebe neodlišitelných dřeňových paprsků (např. olše, habr)
• Dřeňové skvrny - projevují se na příčném řezu jako hnědé nebo zelenkavé skvrny a svým tvarem připomínají dřeňové paprsky. Jejich výskyt nepříznivě ovlivňuje fyzikální i mechanické vlastnosti dřeva. Výskyt u olše nebo břízy.
• Očka – zarostlé pupeny, které po rozřezání dřeva vytváří charakteristickou tzv. očkovou kresbu. Vznikají ve vrstvě dřeva v blízkosti lýka. Projevují se na tangenciálních řezech jako okrouhlé tmavší nebo světlejší útvary. Jejich výskyt je charakteristický zejména pro javor klen, dub a břízu. Takové dřevo se využívá k dekoračním účelům.
• Kořenice – představuje oddenkovou část kmene a charakterizuje jí přechod stavby dřeva kořenů ve stavbu dřeva kmene. Letokruhy jednotlivých kořenů vrůstají do kmene, kde se přizpůsobují jeho letokruhům. Použití ořešáku, jasanu, dubu, atd. pro dekorační účely.
• Lískovcové dřevo – projevuje se u některých dřev (nejvíce u smrku, méně pak u jedle, buku nebo jasanu) na příčném řezu jako lokální zvlnění letokruhů v radiálním směru. Mechanické vlastnosti lískovcového dřeva jsou nižší než u normálního dřeva.