Rád cestuji, ale při mém postižení je to dost složité. Jezdím s rodiči autem, ale všude musím sledovat, zda objekty jsou bezbarierové. Proto převážně jezdím po různých městech nebo lázních, kde mohu jezdit na invalidním vozíku po chodnících, případně komunikacích. Protože mně převážně vozí tatínek, tak prozatím mohu zvládnout i nějaký schod. Říkáme proto, když se jedná maximálně o 4 schody, že jsou to tak zvané
"bezbarierové schody".
Protože však stárnu a tím je moje váha větší a tatínek bohužel také stárne, tak jsem začal zjišťovat, kam mohu jet a nenarazit na schody. Proto jsem začal jezdit na různá místa v České republice i zahraničí a zjišťovat co vše je bezbarierové.
Do Velkých Losin jezdím se sdružením "Stonožka", kde spíme v tak zvané chaloupce ubytovny Přerovanka. V lázních se chodíme koupat na koupaliště, kde voda stále přitéká z pramenu. Také se chodíme koupat do malého bazénu v lázních. Do bazénu a to jak velkého tak malého v lázních se mohu dostat pomoci bazenového zvedáku. V letošním roce jsme navštívili zámek , kde je plno schodů. Proto mně tatínek s pomoci asistentů vytáhl po schodech a mohl jsem si prohlédnout místnosti v druhém podlaží. Průvodci nám řekli, že jsme první, kteří si na vozíku prohlédli celý zámek.
Lázně mimo zámku a papíren jsou převážně bezbarierové.
Do Prahy jezdím s rodiči dost často, tedy tak jednou za rok. Jezdíme po dálnici přes Brno a vždy se zastavujeme v motorestu "Melikana" kde mám oběd. V Praze vždy spíme v Centru Paraple, kde je 10 dvoulůžkových pokojů s možností přistýlky. Pokoje jsou velmi dobře vybaveny a hlavně vše je bezbarierové. Zároveň tam máme snídani. I když Centrum Paraple se nachází v Malešicích, je nyní blízko stanice metra "Depo Hostivař". Odtud jezdíme na různá místa. Letos jsme byli na Bílé hoře a na letišti v Ruzyni. Pražské metro se postupně doplňuje o výtahy a stává se bezbarierové.
Když je hezké počasí, uděláme si jednodenní výlet do Luhačovic. Luhačovice jsou lázeňské město a hlavně jsou převážně bezbarierové.
Město Sarvar se nachází v Maďarsku v blízkosti rakouských hranic. Jeli jsme tam po dálnici přes Bratislavu. Bydleli jsme v hotelu Park Inn, v pokoji upraveném pro postižené. Bydlení a okolí bylo velmi hezké a hlavně bezbarierové. Chodili jsme se hlavně koupat do termálních bazénů. Vstup do bazénů byl však problém. Do bazénu, kde měla voda teplotu 37o C jsem se mohl dostat pomoci bazenového zvedáku. Do dalších termálních bazénů však žádný zvedák nebyl. Tak jsem se tam dostával velmi složitě a o vylézání raději ani nemluvím. Tatínek i maminka byli proto, vždy když jsem byl po koupání na vozíku, řádně unaveni. Jinak vše bylo velmi hezké. Na zpáteční cestě jsme se projeli kolem Balatonu a přes Slovensko domů.